Jdi na obsah Jdi na menu
 


O nás

Tato živnost byla založena mým otcem Pavlem Krystyníkem.

          Narodil se r. 1909 v Novém Hrozenkově. V roce 1923 nastoupil do učení
ke kolářskému  mistrovi panu Kašparovi na Hovězí, kde zůstal celkem 9 let.
Po vojně se vrátil do Nového Hrozenkova a pracoval ve stodole. V roce 1937 koupil
v aukci hospodářské stavení ve středu vesnice u kostela. V roce 1939 se oženil
a o deset let později, r. 1949 postavil na tehdejší dobu velkou dílnu, která svými
parametry vyhovuje dodnes. V nové dílně byli zaměstnáni tovaryšové.
 
Já, nejmladší syn Augustin, jsem se narodil v roce 1952. Své dětství jsem prožil
se svým otcem v dílně, kde po jistou dobu pracoval i můj bratr Pavel. Během mého
dospívání jsem od svého otce dostával práci příslušnou mému věku.
          Po absolvování Základní devítileté školy v Novém Hrozenkově, kterou jsem
ukončil v roce 1967, jsem nastoupil do Zemědělského Odborného Učiliště
v Horním Benešově (okres Bruntál) v učebním oboru kolář. V tomto učilišti
se vyučovaly obory: kolář, kovář a podkovář. Po dobu učení jsem neměl žádné
velké problémy, zejména pak v praktické výuce, neboť spoustu prvků jsem
od svého otce již znal.
          Nepříjemným dojmem na mě působil můj mistr, avšak dnes si uvědomuji,
že mi jeho učení v mnohém pomohlo. Po nástupu do dílny jsme byli mistrem
tázáni na povolání našich rodičů. Když jsem mu odpověděl, že jsem z kolářské
rodiny, odvětil mi, že si na mne dá velký pozor. Těmito slovy se pak řídil po celou
dobu mého učení. Mé výrobky byly pod jeho přísným dohledem. Za dobu mého
učení jsem zhotovil celkem tři kusy kol. Vyrobili jsme také pojízdný včelín
a většinou výrobky stavebně truhlářské.
 
          Po vyučení jsem nastoupil do Výrobního družstva Nový Hrozenkov,
kde jsem pracoval jako stolař. Vyráběl se zde dýhovaný nábytek. V tomto družstvu
jsem pracoval až do r. 1972, kdy jsem musel nastoupit do vojenské služby.
            V roce 1974 jsem se oženil a také jsem změnil zaměstnání. Nastoupil jsem
do Zbrojovky Vsetín jako skladník v pyroprovozu.
          Po dvou letech jsem nastoupil v tomto provozu do pomocné dílny,
kde jsem začal pracovat se dřevem. Jednalo se o opravy budov (střech), nábytku,
propagačních nástěnek a jednou do roka zhotovení alegorického vozu, který vždy
na prvního máje vyjížděl do průvodu.
 
Zde jsme zhotovovali velmi zajímavé výrobky. Jednou jsme zhotovili dekoraci
pro natáčení pohádkového filmu (O statečném kováři). Jednalo se o dřevěnou klec,
ve které se kravám kovávaly kopyta. Samozřejmě jsme také pro blízké okolí
opravovali vozy a saně, zhotovovali veškeré násady a opravovali kola.
Pracovali jsme také pro kostely.
 
V prosinci r. 1989 jsem ve Zbrojovce podal výpověď a 1.3.1990 jsem se stal jedním
z prvních soukromníků v našem regionu.
          Na úřadě jsem žádal o povolení na otevření živnosti. Byl jsem zařazen
do kategorie opravy jízdních kol. Měl jsem jasno v tom, jak budu pracovat,
neboť jsem měl dílnu se strojovým vybavením v dobrém stavu, o práci jsem nouzi
neměl a elánu po nabyté svobodě jsem měl na rozdávání.
         
          V prvním roce podnikání jsem pracoval sám. Postupem času se mi práce
začala hromadit. Přijal jsem 3 zaměstnance, jelikož jsem měl velké množství práce
- hlavně pak pro kostely, které byly ve špatném stavu. Díky dobrému jménu mého
otce a jeho kvalitní práci se kněží obraceli na mne, a tak jsem mohl tvořit lavice,
zpovědnice, okna, dveře, oltáře apod. Pracoval jsem pro kostely po celé naší vlasti.
Tehdy za mnou přišel jeden známý mého otce se žádostí, zdali bych nepřijal
do učení jeho syna. Uvědomil jsem si, že můj otec měl učně v daleko horší době,
a tak to zvládnu taky. Vyřídil jsem příslušné povolení a za tři roky tento učeň skládal
závěrečné zkoušky a získal výuční list v oboru truhlář.
          Z mé dílny vycházely různé výrobky. Myslím si, že to bylo hlavně proto,
že kolářské řemeslo má velkou schopnost pracovat s masivním materiálem
a dokáže tento materiál zpracovávat.
Pro koláře není problémem zhotovit klenuté dveře, okna, zhotovit stylový nábytek
či různé druhy schodů. Za dobu mého podnikání jsem díky různému druhu práce
získával zkušenosti, které mi umožňovaly neustále se zdokonalovat.
 
          Dnes jsem držitelem certifikátu v Guinessově knize rekordů - za zhotovení
největší hokejky na světě. Je velká 9 metrů a nyní je vystavena v muzeu
v Pelhřimově.
          Podařilo se mi také sehnat zakázku na výrobu dřevěných kol na bryčky.
V průběhu jednoho roku jsem zhotovil celkem 10 sad kol pro firmu zabývající se
výrobou bryček a kočárů. Zhotovil jsem pro ni také kola na dostavník, což byla
prozatím má největší vyrobená kola. V průměru měla 145 cm.
          V roce 1999 jsem byl nucen propustit své zaměstnance, neboť konkurence
byla tak velká, že pro ně nebyla práce a kolařiny bylo akorát dost pro mne samého.
          V roce 2001 jsem se dostal do situace, kdy mi zákazníci nezaplatili, a to kvůli
tomu, že jsem neměl dostatečně připravenou smlouvu. Proto jsem také musel
živnost přerušit a nechal jsem se zaměstnat u soukromníka. Snažil jsem se
pokračovat v provádění řemeslné výroby a nechtěl jsem kvalitu měnit na úkor
kvantity.Po roce mi však bylo řečeno, že nesplňuji předpoklady, pro které jsem
byl přijat. Proto jsem také podal výpověď. Nemůžu být v práci, která mě nijak
nenaplňuje.
          Nyní jsem znovu na začátku. Jsme součástí Evropské Unie a já jsem
přesvědčen, že pro mé řemeslo se mi otevřely nové možnosti.
 

                                rodina.jpg

 Jsem přesvědčen, že kolařské řemeslo bude v naší rodině pokračovat.